Trek v Nepálu

Ahoj, chci se podělit o své zážitky z minulého měsíce kdy jsem se třemi kamarády byl na treku v Nepálu. 

Zvolili jsme trek který se nazývá Tři sedla a ten jak název naznačuje obnáší přechod tří sedel, každého ve výšce 5500 m. Podařilo se nám přesvědčit “vedoucího”, abychom nevyužívali služby cestovek. Neměli jsme ani průvodce ani nosiče, což lidé někdy mívají. Pochodových dnů bylo 17, žádný den nebyl odpočinkový. Ušli jsme 220 km a nastoupali 13 km vertikálně. Z toho s batohem 145 km a 7,5 km vertikálně, což jsou současně parametry treku bez aklimatizačních výletů a odboček. 13 dní jsme byli nad úrovní Mt. Blanku, čili 4800 m a výše. 

Výlet jsem si pohodově představoval jako chůzi s lehkým batohem v krásných horách a se spaním v posteli. V zásadě to tak bylo, ale i když jsem již z dřívějška měl s vyššími nadmořskými výškami zkušenost, tak jsem asi pozapomněl jaké to bývalo. 

První týden při získávání výšky se nám porůznu vracela horská nemoc (mně nejvíc) – lehká forma je definovaná jako bolest hlavy plus další příznak, často například nespavost. A ani pak to nebylo úplně v pohodě, nadmořská výška nějakým způsobem stále způsobovala i další obtíže. Například ucpaný nos kvůli kterému člověk půl noci nespal, kamarád zase stále kašlal, střídavě jsme měli zažívací obtíže a tak podobně. A další kamarád, kterému nic z toho nebylo, si týden před koncem pohnul záda, takže jsme již uvažovali, že bude pokračovat helikoptérou. On to ale zvládl, když mohl jít bez zátěže. A pro zajímavost – ve výšce 5000 metrů je již jen poloviční množství kyslíku, takže i po aklimatizaci chůze nic moc – zejména do kopce. Takže výlet byl často spíš zajímavý než příjemný :-). 

Abych si ale jen nestěžoval. Krajina a výhledy byly samozřejmě opravdu nádherné a počasí jsme měli dobré. První velikán kolem kterého jsme šli, byl skoro sedmitisícový Ambla Dablam.

Byli jsme v základním táboře na Everestu. Odtamud je z vrcholu vidět jen nepatrná špička. Viděli jsme samozřejmě i přilehlé velikány – Lhoce, Nupce a další.

U jezera Gokyo jsme zase měli na dosah ruky Čho Oju. 

Snad nejlepší úsek byl před druhým sedlem. Kromě krásných výhledů byl také krátký a po vrstevnici. 🙂

Na druhém sedle se jde krátce po ledovci. 

U jezera Gokyo, výstup na poslední sedlo. 

Nejlépe jsme Everest pak viděli z větší dálky – z posledního sedla.

Do nižších poloh, za kyslíkem, stromy a kytkami, se ale taky každý těší.

K zajímavým patřilo také přistání a pak start na letišti v Lukle. Dráha má jen 500 metrů, začíná nad kolmým srázem a končí u skalní stěny. V žebříčku nebezpečných letišť se řadí na první místo.  Při příletu nebylo dobré počasí a naše letadélko přistálo dříve na letišti podobných parametrů poblíž již v horách. Šli jsme večer na krátký výlet do kopců a tam byli u ohně Nepálci. Ptali jsme se jestli mají piknik. Smáli se a říkali že to je pohřeb. Takže hádejte co pálili. 

Jinak Nepálci jsou příjemní – i když zrovna nejste jejich zákazník – a nejsou to podrazáci. Ve vesnici Thame s námi večer u kamen (ve kterých se vždy topí jačím trusem) seděl pan domácí. A říkal, že ve vesnici je v každém domě někdo kdo byl na vrcholku Everestu. On sám byl na Everestu 10x a na ostatních osmitisícovkách nepočítaně. Náš vedoucí ho pozval i s rodinou k sobě domů do Mníšku na návštěvu. Že ho ukáže v hospodě. Tak uvidíme :-). 

Po návratu jsem zvažoval jestli jsem tréninkem v horách posílený nebo naopak zdevastovaný. Zhubl jsem 5 kg (při mé váze hodně) a první týden jsem po návratu z práce jen spal. Ověřil jsem si to na inlinovém závodě v Lounech, kde jsem sice měl nejhorší čas za poslední 4 roky. Ale jen o minutu při trvání závodu asi 30 minut, tak asi OK. Závod v Lounech mimochodem doporučuji. Je primárně určen pro tělesné postižené (takže jsem se smíšenými pocity zaznamenal, že moji fotografii použili na grafiku úvodní stránky :-)), ale pouštějí tam i zdravé lidi, kteří mohou běžet, jet na koloběžce nebo na bruslích. A když se jim nebude moc dařit tak můžou v cíli tvrdit, že jsou postižení :-). Trasa je 15 km a celkově je mírně z kopce a pořadatelské zázemí – asi vzhledem k těm postiženým – je ještě více vstřícné než bývá. 

Ještě zpět k tomu treku. Možná jsem to vylíčil příliš heroicky. Na trek do Nepálu může každý a nejspíš jste mnozí byli. Na nejprofláklejší trase z Lukly do základního tábora Everestu proudí doslova davy. Kdo se nechce zatěžovat organizací, tak lehce získá kontakt na cestovku, která dle přání zařídí vše – od odvozu z letiště do hotelu až po najmutí šerpského nosiče. Nejednou jsme viděli samotné cestovatele, i ženy, doprovázené nepálským průvodcem a nosičem, a je to zaplatitelné.