Závod 1000 mil.

O víkendu jsem absolvoval na kole salto vpřed, takže mám zablokovaný krk a více času zavzpomínat na léto.

Když mi dcera (38) před rokem řekla, že bychom spolu mohli absolvovat závod 1000 mil, tak jsem moc neváhal. Byl jsem poctěn a potěšen, že spolu strávíme nějaký čas, protože jinak žije v USA a kovid zablokoval vzájemné navštěvování.

Závod má omezený počet účastníků (letos 2×150, na severní a jižní trasu), a tak je náročné už samotné přihlášení. Musel jsem obětovat silvestrovský přípitek a o půlnoci začít klikat v přihlašovacím formuláři. Trvalo mi to asi 2 minuty a byl jsem sto třicátý osmý. Dcera prováděla v tu samou chvíli totéž v Bostonu a byla také úspěšná. V tu chvíli jsme měli skoro pocit, že máme půlku závodu za sebou…

Duben jsem strávil v Nepálu a do příprav jsem se pustil v květnu. První dva víkendy jsem ujel vždy trasy cca 2x 100 km. Ty cesty byly k mamince a tchýni na chatu do severních Čech, kde jsem pak testoval spaní venku. Rychle jsem si takto ale pořídil otlačený zadek a kožní problémy, které nebudu rozvádět, ale jsou při dlouhých jízdách časté. A paradoxně jsem do závodu jezdil méně, cca 1500 km jsem ale stihnul.

Překvapivě velkou část přípravy zabralo pořizování výbavy. Vyměnil jsem si desítky emailů s již zkušenými závodníky, řešil jaký má tepelný odpor karimatka, která baterka déle vydrží, atd atd a kupoval různé věci v obchodech i na internetu.

Člověk na závodě totiž jede dosti vybaven, aby si s řadou věcí mohl poradit sám. V neposlední řadě jde o spaní venku, taky je např. třeba řešit dostatek energie pro různé spotřebiče – mobil, GPS a svítilny, také opravy kola. Jede se podle povinné trasy, kterou každý obdrží před závodem a nahraje do GPS. Podmínky závodu v některých ohledech neznějí moc drasticky – člověk může spát třeba každou noc v hotelu, může se také třeba kvůli nákupům nebo opravě kola odchýlit z trasy. Jen se musí vrátit do stejného místa. Také si závodník může nechak kamkoliv něco poslat poštou.

Na závod jsme měli 14 dní. Vyplynulo to z délky zbývající dovolené a také se dcera tvářila, že horší výsledek nebere. Z prostého dělení je zřejmé, že na každý den vychází přes 100 km. Trasa je často vedena terénem, často po značených turistických cestách. Existuje k tomu takový heroický popis – když jedeš 3 kilometry po rovině a po asfaltu, tak víš že jsi zabloudil. Doslova to neplatilo, asfaltu tam byly desítky a spíše nízké stovky kilometrů. Také převýšení bylo důstojné – 40 km na celý závod.

Start byl u na Slovensku u ukrajinských hranic. Bylo to ve 3 odpoledne a byly vedra. Tak jsem nerad připustil, že pojedeme přes noc do záchytného bodu vzdáleného 170 km kam mířili všichni. Tam jsme dojeli ráno a po krátkém odpočinku pokračovali dalších cca 100 km. Od té doby jsem byl už pořád hrozně unavený a bolavý. Dcera na tom byla zhruba stejně. Do kopce jsme často chodili. Denní porce jsme zvládali jen díky tomu, že jsme jeli velmi dlouho, často 15 hodin. Vždy jsme vstávali před svítáním a někdy večer jeli potmě. Také jsme kvůli úspoře času velmi dbali na to, abychom se vzájemně nezdržovali a zastávky na oblékání, jídlo a další věci prováděli současně.

Na trase se také 3x brodí řeka – Váh, Laborec a ještě jedna. Dalo se to vždy zvládnout se suchými kraťasy. Ale při té únavě a při nešení kola sebou občas někdo do vody plácnul.

Zpočátku byly občas trochu deště, tak jsme opakovaně spali penzionech, také jsme kvůli medvědům měli dle regulí skoro na celém Slovensku zakázáno spát mimo obce. Později jsme spalí více venku – celkově asi třetinu nocí.

Jako obvykle jsem dosud vše líčil trochu negativně. Ale pozitiva byla samozřejmě taky. Trasa nás hnala přes (skoro) všechny hory, co jich na Slovensku i v Čechách je. Takže velmi krásnými místy. Venku jsme byli díky taktice neustále. A ranní a večerní slunce dávalo příležitost ke stovkám a tisícům krásných fotografií, i když většinou nerealizovaných.

I legrace byla. Jednou jsme se uprostřed dne rozvalili uprostřed polní cesty na jídlo a dvacetiminutový spánek. Mimochodem přišel jsem na to, že je možné jíst vleže. A tehdy nás dojel jeden ze spoluzávodníků. A říkal že se hrozně polekal, když nás viděl, prý se bál, že jsme zkolabovali. Inu, trochu divné, ale inspirovalo nás to, že by ho příště mohlo leknutí ze závodu vyřadit, kdybychom scénku zdokonalili. Dcera vymyslela, že by mě zabalila do své hliníkové folie a mohla by u mně plakat, jakože jsem umřel. Mohli bychom také kolem vylít kečup. Musel bych ale samozřejmě dělat mrtvého. Na to jsem odpověděl, že dělat mrtvého pro mě nebude žádný problém. Spíš mi už delší dobu dělá problém dělat živého. Možná to tolik vtipné není a záchvat smíchu byl také reakcí na útrapy.

Ke konci druhého týdne to začalo vypadat, že to do neděle nestihneme, a tak jsem volal do práce, že bych si volno prodloužil. Šumava však již takové převýšení neměla, takže jsme celou trasu absolvovali za 14 dní a 2 hodiny.

Trasa závodu promítnutá do Mapy.cz.
IPhone mi z části fotografií udělal padesátivteřinové video.
Stránky závodu.